Protože Slované patří do velké rodiny indoevropských národů, musíme nejstarší kořeny jejich duchovního života hledat v oněch dávných dobách, kdy všechny větve indoevropského lidstva tvořily ještě relativní jednotu. A je pozoruhodné, že poměrně pozdní vystoupení Slovanů na jeviště dějin mezi 5. - 7. stoletím i archaická prostota jejich náboženských představ a hmotné kultury silně upomíná na duchovní život dávných Árjů z védské doby.

Jako pro většinu Indoevropanů je pro Slovany příznačný kult boha-hromovládce. Staroindický Indra, řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Thor, keltský Taranis či baltský Perkunas - všichni odpovídají slovanskému Perunovi. Indoevropané se odlišovali od jiných skupin lidstva ve svých počátcích právě jupiterským kultem.

 Zážitek hvězdného nebe vyvolával v duších našich slovanských předků všude pocity spřízněnosti. Každý člověk má svou hvězdu, která vychází při jeho narození a zapadá, když umírá. Slovanský člověk se necítil být svým vědomím oddělen od okolí, nýbrž prožíval ještě přírodu jako intimní proces vlastního těla. Jeho éterné tělo nebylo ještě tak těsně spojeno s fyzickým jako dnes. Proto nevnímal přírodní jevy jako abstraktní zákony a síly, nýbrž jako živé, oduševnělé bytosti. Toto polosnové, imaginativní prožívání přírody se udržovalo ještě dlouho po přijetí křesťanství. Zážitek mnohosti přírodních jevů a bytostí se zrcadlí v polytheismu, jejž Slované sdíleli se všemi Indoevropany. Za touto mnohostí však tušili jednotu, s hlavním bohem jako vládcem nad ostatními. Tato jednota duchovního světa, tušená za jeho mnohostí, je výrazem základní podoby slovanské duše.

K duchovnímu obsahu slovanského pohanství patří rovněž otázka jeho morálních hodnot. Je pozoruhodné, že západní kronikáři, pocházející vesměs z církevních kruhů, a proto nepřátelsky zaujatí, nemohli skrýt obdiv k některým morálním vlastnostem pohanských Slovanů: pohostinnost, respekt ke zvykovému právu, úcta k rodičům, péče o staré, nemocné a chudé, cudnost žen - s výjimkou výročních slavností, kdy měla určitá uvolněnost magickým způsobem zajistit úrodnost polí a plodnost. To naznačuje, že slovanské pohanství i ve své úpadkové podobě v raném středověku mělo svou etiku, svůj nepsaný kodex, který byl dokladem zdravé morální síly a tvůrčího ducha slovanského lidu v počátcích jeho vývoje.

Slovanské náboženství bylo sice polytheistické jako u ostatních Evropanů, ale zároveň s představou Boha jediného, stojícího nade všemi. Tomuto nebeskému Otci odpovídá nebo spíše ho zrcadlí Svarog jako obraz duchovně tvůrčího Praohně, z něhož vše povstalo.

Mateřský princip, jenž se spojuje s nebeským Otcem, reprezentuje všemi Slovany hluboce uctívaná Matka Země, kterou na Východě zrcadlila "mať syraja zemlja" - bohyně Mokoš. U západních Slovanů, jmenovitě u polabských Luticů, je její variantou zřejmě Živa, jejíž jméno souvisí se silami života. Po přijetí křesťanství dostala tato úcta k božské Matce svou pravou podobu v kultu Boží Moudrosti, svaté Sofie, jíž byly zasvěceny první velké chrámy na Rusi, v Kyjevě i v Novgorodě.

A jako třetí svět vůči oněm dvěma světům (nebo a zem) stojí to, co se pociťuje jako požehnané dítě obou.  Plodem nebeského Otce a Matky Země je požehnané dítě Východu - Dažbog Božič, který je potomkem Svaroga a Mokoše. Tihle tři pak společne vytvářejí svatou rodinu, svatou slovanskou trojici.