Bulharům byli známi bohové a démoni uctívaní víceméně všemi Slovany. V bulharském překladu Alexandreidy z 10.století je zmiňován bůh-hromovládce Porun, jehož synem měl být sám Alexandr Veliký. Poruna ctili Bulhaři podle svědectví mnicha Spiridona ještě v 18.století. Měl sídlit v pohoří, kterému se dnes po něm říká Pirin.

Zakořeněná byla víra v horské víly (samovile samogorske), které obývaly jednotlivé hory či jeskyně a zjevovaly se též v podobě hadů. Existovaly také vzdušné a vodní víly. Jsou popisovány jako krásné, průsvitné dívky s rusými či zlatými vlasy, které zpívají a tančí v kruhu. O letnicích se slavil samovilský svátek, spojený s vázáním květů, zpěvy a obřady při západu slunce. Víly také chránily hrdiny bulharských junáckých písní.

Zvláštní úctě se těšil oheň. Při stěhování přenášel hospodář v nádobě ohen z původního příbytku do nového a zakládal tak domov. Proslulé jsou bulharské ohňové tance na den sv.Konstantina a Heleny (21.5.), vzácněji ve svatojánské době. Jejich účelem bylo zajištění úrody a zdraví všech obyvatel osady. Obřad prováděli tzv.nestinari, kteří v extázi tančili po žhavých uhlících a věštili.

O půlnoci, do tří dnů po narození dítěte se zjevují narečnice či urisnice, které u nás nazýváme sudičkami. Hlavní slovo má zlatá bába.S rozsvícenou svící přinášejí dary a předou osud člověka jako zlatou nit. Aby byl výrok příznivý, jsou uctívány chlebem, solí, sýrem, vínem apod. Před sudičkami se také někdy dítě třetího dne po narození ukrývalo. Před zlými démony mohlo dítě uchránit jméno Najden či Najda. Domácím bůžkem byl v Bulharsku stopan. Ztotožňován byl s některým předkem a nejstarší žena rodiny ho uctívala černým kuřetem, vínem a pečivem.

Četné doklady z bulharského folklóru mluví o uctívání stromů. Rolníci se modlili k dubům za déšť. Za příbytek víl byl považován jeřáb. Z ostatních rostlin bylo středem zájmu hlavně obilí. Ze zvířat byli uctíváni hlavně medvěd a vlk, z domácích pak vůl a kůň. Vůl byl dokonce nazýván otcem (tatko, bašča). Nesměl se zabíjet ani týrat, jíst jeho maso bylo považováno za hřích. Podobné úctě se těšil i kůň a jeho smrt byla oplakávána jako smrt člena rodiny. Medvědi a vlci měli dokonce své svátky. Medvědí svátek se slavil v době, kdy toto zvíře uléhá k zimnímu spánku, obvykle na den sv.Ondřeje (30.11.). připravoval se pokrm z hrachu, bobů, kukuřice a zrní, který se medvědům nabízel proto, aby se omezili na rostlinnou stravu a neškodili lidem a dobytku. Na podzim nebo v zimě se slavili vlčí svátky. Tři dny se nesmělo příst, tkát, šít ani prát. Kdo by nosil oděv zhotovený v této době, hrozilo by mu roztrhání vlky.Vlk byl narozdíl od vlkodlaka ctěn jako ochránce před zlými démony a zadávení ovce vlkem bylo považováno za šťastné znamení o rozmnožení stáda, hojnosti vlny a mléka.

Z čarodějů a čarodějnic (vrački, vražalci) jsou známi již zmiňovaní nestinari tančící na ohni, a také rusalii, kteří o svatodušních svátcích tančili kolem nemocných. Obřad vrcholil rozbitím nové nádoby naplněné vodou, která symbolizovala démona nemoci. Čarodějnictví Bulharům výslovně zakazoval papež Mikuláš I., když se za cara Borise chystali r.866 přijmout křesťanství. Přesto se jeho zbytky udržely po dlouhá staletí.

Zajímavé jsou rituální slavnosti související s jednotlivými ročními obdobími, respektive slunovratem. Na jaře se konnaly v Bulharsku tzv.kukerské hry se silně erotickými prvky. Mužská postava kuker, se zvířecí maskou a dřevěným falem, slavil svatbu s ženou předstírající těhotenství. Součástí obřadu zajišťujícího úrodnost polí, byla rituální orba a setí. Konec jara byl ve znamení letnic, zde nazývaných rusali. Do kostela lidé nosili rusaliju, rostlinu, která nekvete, avšak voní, a klečeli na ní při modlitbách. Součástí svatojánských zvyků bylo posazení malé dívenky na druhý břeh řeky a z jejích bezmyšlenkovitých odpovědí na otázky se určoval průběh roku a úroda. Úroda se věštila také z barvy duhy. K obřadům letního slunovratu patřilo strojení a pochování symbolické hliněné figury Germana, Kalojana, popř.Peperugy. Házela se většinou do vody, aby přinesla vláhu polím. Někdy byla pochována do země. Peperugu nebo také Dodolu představovala dívka, která ostatní nedospělé dívky s věnečky na hlavách vodili po staveních, zpívali, obřadně přijímali chléb a nechávali se polévat vodou. Obvykle třikrát do roka se slavily zádušní svátky (zadušnice). Měly obdobný průběh jako pohřební hostiny a hodovalo se přímo na hrobech.

Použité zdroje:

Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Panorama, Praha, 1990.

Hanzová, Zdenka: Bulharská lidová poesie. SNKL, Praha, 1957.