Moderní historikové byli výřeční ohledně kultu stromů a pramenů, nikoli však ohledně kultu medvěda, jako by byl nevýznamný a týkal se jen několika kmenů. Skutečnost však byla jiná. Tento kult spolehlivě dokládají kronikáři a kapituláře a vyskytoval se v širokém měřítku nejen v německých oblastech, ale i ve Skandinávii. V očích Germánů byl medvěd nejen neporazitelným zvířetem, ale i ztělesněním brutální síly. Byl rovněž pokládán za mimořádnou bytost, stojící mezi světem zvířat a lidí, ba dokonce za předka či příbuzného člověka. Hranice zvířeckosti zde byly mnohem méně jednoznačné než v učení monoteistických náboženství. V očích křesťanské církve bylo toto všechno zcela nepřijatelné. A to tím spíš, že uctívání velké šelmy se neomezovalo jen na germánský svět. Vyskytovalo se i u Slovanů a v menší míře i u Keltů. Medvěd vystupoval jako Kristův soupeř. Církev mu tak musela vyhlásit válku, bojovat s ním všemi prostředky a svrhnout ho z jeho trůnu i oltářů. Tento proces byl zahájen už před vládou Karla Velikého a uzavřel se až ve 13. století, kdy vymizely poslední stopy po starých medvědích kultech a titulu krále zvířat, jenž až dosud patřil medvědovi, se zmocnilo exotické zvíře, přenesené sem z jiných tradic: totiž lev.

úrývok z knihy: Michel Pastoureau: Medvěd, dějiny padlého krále