Pohané byli na rozdíl od křesťanů k cizím náboženstvím naprosto tolerantní, uznávali, že každá společnost má svůj zákon a mrav, onen výše zmíněný věčný řád, tak jako nepochybovali o tom, že každá země má svůj střed (všeho, ne jen nějakého partikulárního světa). Svět pro ně byl jeden, samozřejmě ten jejich, neviděli však žádný protiklad v tom, že ostatní společnosti mají také světy. V Polsku byli ještě v prvé polovině našeho století vesničané přesvědčeni, že středem světa je kostel v jejich vesnici, připouštěli to ale ochotně i pro kostely v ostatních vesnicích. Někdy okolo poloviny 12. století byl slepý slovanský žebrák v Merseburgu přítomen zázraku způsobenému sv. Jindřichem (císařem Jindřichem II.) a komentoval ho takto: „Ten Jindřich je přece Němec a pomáhá jen Němcům, mně ale a lidem mého kmene ještě nikdy neprokázal dobrodiní.“ Nechtěl tím říci, že německý svatý je již pro svůj původ nepřítelem Slovanů, vyjadřoval pouze samozřejmé přesvědčení, že každá země má své bohy, jejichž působení je omezeno na tuto zemi a lid. Svatý Jindřich byl pro něho bohem kmene Němců a nemohl proto nijak působit na kmen Luticů. Tato tolerance vedla k tomu, že pokud křesťanství nezasahovalo do vnitřních záležitostí kmene, nebudilo žádný zájem. I tam, kde misionáři vystupovali agresivně, chovali se k nim pohané snášenlivě nebo spíše lhostejně. Počet mučedníků za víru z řad misionářů je tak malý, že to až zaráží.

Je proto pochopitelné, že latinské prameny jednající o změně náboženství u Slovanů nemluví o změně víry (fides), nýbrž zákona (lex), a stojí tedy v tomto případě alespoň částečně na stanovisku pohanů. Nelze to však dost dobře vysvětlovat tím, že kmenová společnost považovala náboženství za jeden z prvků zvykového práva, tak archaické společnosti nikdy neuvažovaly. Slovem, jež latinští autoři překládali jako lex, nebyl „zákon“, nýbrž pravyda. To mělo na Rusi také význam „zákon, zákoník“ (známá je Ruská Pravda Jaroslava Moudrého), to však nebyl vůbec jeho původní význam, stejně jako původní není význam dnešní, „to, co je pravdivé, co odpovídá skutečnosti“. V původním významu vystupoval základ tohoto slova v sémantické opozici pravy – krivy (pravý – křivý), která již velmi dávno splynula s opozicí desny – levy (pravý – levý). Obě měly výrazné hodnotové zabarvení, stály asi na té pozici v celkovém obrazu světa, vystavěného na systému binárních opozic, na níž se v našem systému nachází pár „dobrý – špatný“. Ze staré opozice se dnes zachovala jen její druhá část, například v  hovorovém křivák, „špatný, obmyslný člověk“.

Zdroj: PhDr. Dušan Třeštík, CSc.